Dnešní výživný den.
Poslední dny se učím být vědoma toho, že nejsem příliš tolerantní člověk, že se musím v životě naučit přijímat i jiné názory lidí, se kterými jsem absolutně v rozporu a nesouhlasím s nimi. To je asi má práce na sobě. Ale co mne více drásá je to, že škole jako takové, ve které působím, nejde o vzdělávání žáků a o to, aby něco uměli, aby se dostali na "dobré" školy, učili se.
Je to bezmoc, cítím prázdno a smutek a takto to vypadá nemá.
Pouštím si na chvíli Maoka a je mi fajn, potřebuji psát a psát, jinak zešílím, zešílím z toho světa, který jde níže a níže, místo toho, abychom byli uvědomělí a posouvali se, posouváme se, ale dolů, hodně dolů, do hlubin, ze kterých už nemusí být návratu.
Bohužel.
Realita všedních dní....
Úzkost přetrává.
Ničí mě to.